VÝSTAVY / AKCE / DOPROVODNÝ PROGRAM

Výstava potrvá do 15. 9. 2018
Kurátorka Martina Šviková
Foto: Josef Kubíček

BOHUMÍR MATAL / Přirozený svět

Výstava uspořádaná k výročí 30 let od úmrtí Bohumíra Matala upozorňuje na jednu z možných perspektiv, jak lze Matalovo dílo interpretovat. Matador brněnské poválečné malby, známý především jako nejmladší malíř Skupiny 42, věnoval několik obrazů památce Jana Patočky a zdá se, že nazírání jeho tvorby optikou fenomenologie přináší mnoho zajímavých souvislostí.
Název výstavy odkazuje ke konceptu přirozeného světa, stěžejního tématu filozofie Jana Patočky, který rozvinul už v polovině 30. let a k němuž se znovu vrátil v roce 1967, tedy ve stejné době, kdy Bohumír Matal začal malovat své první konstruktivně orientované obrazy z cyklu Přítomnost člověka. Podle Patočky je přirozený svět základem, ze kterého vyrůstá všechno ostatní. Překryla jej ale vědecká konstrukce, které přirozený svět neodpovídá. Člověk v této konstrukci světa nedokáže najít své místo, protože i on byl ve snaze o co největší objektivizování zpředmětněn a tím ztratil i svobodu. Pro poznání přirozeného světa je třeba sestoupit k nejzákladnější subjektivitě, právě jejím prostřednictvím je totiž svět formován.
V centru Patočkovy koncepce, stejně jako Matalovy tvorby, stojí člověk, který je vždy nějakým způsobem vázán ke světu, ve struktuře světa je zakotven jako prostoročasová bytost, která se ke světu vztahuje prostřednictvím své tělesnosti. Podobně jako je podle Patočky nutné provést redukci, abychom se dostali k věcem samým, i Matal ve svých obrazech redukuje člověka na ideogram, který je vetkán do geometrické sítě okolního prostoru. Za tímto ideogramem se vždy skrývá člověk – člověk jako korelát různých zážitků, stanovisek, zvyků apod., tedy fenomén, který může nabývat různých podob, ale ve své podstatě zůstává stále člověkem. Koncem 60. let tak Matal svým způsobem navázal na svůj cyklus Člověk ve městě – město v člověku ze 2. poloviny 40. let, který pod vlivem dobových reduktivních tendencí originálně rozvinul. V cyklu Přítomnost člověka se na rozdíl od barevně umírněných obrazů ze 40. let více soustředil i na smyslové kvality barev a zúročil tak svou zkušenost s lyrickou abstrakcí z 1. poloviny 60. let. Barvu pevně sevřel do struktury obrazového prostoru, gradujícího v ústředních zhuštěných tvarech, jejichž uspořádání referuje k lidské postavě. Mezi postavou a prostorem ale neexistuje žádná jednoznačná hranice: geometrizovaná strukturní síť postavou prochází a ve vzájemné souvztažnosti je také barevnost jednotlivých polí. Jistou paralelu tohoto pojetí lze přitom opět spatřovat v Patočkově koncepci přirozeného světa, podle níž je každý člověk charakterizován určitou škálou vnitřních stavů, nálad, které se periodicky střídají a zbarvují i naše okolní prostředí. Ani v Matalových obrazech nemůže být člověk od svého prostředí zcela izolován. Člověk a jeho prostředí se vzájemně ovlivňují a podmiňují, jsou součástí jedné a téže struktury.
Do vertikálně-horizontální prostorové sítě Matal zakomponovával také velkorysé diagonální tvary, které kompozici dynamizují a evokují dojem pohybu. Pohyb se takto demonstruje například v Matalových obrazech Ptačích herců, ve vířících segmentech tělesných schránek u Pomníků a Fragmentů nebo v obrazech Vesmírných haraburdí, v nichž je základ geometrických útvarů často odvozen z analýzy pohybu postav viděných z ptačí perspektivy. Absence pohybu je naopak příznačná pro Matalův cyklus obrazů Postavy ve zúženém prostoru, který reflektuje sílící existenciální tlak totalitního režimu. Postavy jsou sevřené prostorem, který jim už žádný pohyb neumožňuje. S prostorovou sítí už nejsou propojeny žádnými vektory, jako tomu bylo u předchozích cyklů Přítomností člověka a Ptačích herců. Pohyb jako jeden z předpokladů subjektu, jako nejvlastnější podstata dění není u Patočky ani Matala pouhým pohybem fyzickým, nýbrž pohybem existenciálním, životním.

Martina Šviková

Umělecká díla na výstavu zapůjčili: rodina Bohumíra Matala, Jan Vykoukal a Robert Runták.
Zapůjčitelům velice děkujeme.

12. 7. 2018